Letos nás zavezly stařičké Jawy vyrobené v Povážských strojírnách až do Černobylu. Cesta začala jako pokaždé slavnostním odjezdem z choceňského náměstí. Vyrazili jsme opět ve složení Michal Franc a Martin Gregor, Jawa 21 Pionýr a Jawa 23 Mustang.

První zemí bylo Polsko. To je pro nás vždy jen tranzit a cesta rychle ubíhá, protože je to rovinatá země a nemusíme překonávat žádné překážky.

Po třech dnech překračujeme hranice na Ukrajinu. Letos jsme byli mile překvapeni, jak to na ukrajinské hranici šlo rychle. Přechod trval asi 15 minut, což bylo fakt super.

Na Ukrajině jsme byli už několikrát, ale i přesto nás vždy udivují jejich slavné (ne)cesty. Hlavní tahy na Kyjev jsou jakž takž dobré, ale jak sjedete mimo, tak začíná ta správná zábava.

My to zažili už po pár dnech, protože nás nebavilo jet stále rovně po vcelku dobré silnici. A tak jsme sjeli víc na sever a jeli podél běloruské hranice. Nejprve se na cestě začaly objevovat menší, pak větší díry…

…a pak začal postupně mizet asfalt. Ten nakonec vystřídaly prašné, nebo šotolinové cesty.

Do zpěvu nám ale přestalo být ve chvíli, kdy jsme narazili na staré, kamenité cesty. Ostré kameny natlučené do země, po kterých se jen stěží jde pěšky, nebyly zrovna to pravé pro naše staré motocykly. Takže naše už tak bídná rychlost se rázem několikanásobně snížila.

Každopádně to stálo za to, protože projíždět typické ukrajinské vesničky je vždy zážitek. Lidé se s vámi dávají hned do řeči a kolikrát je těžké ukončit rozhovor, protože už musíte jet.

Když jsme se už chtěli napojit opět na hlavní tah, tak jsme narazili na závoru a u ní několik vojáků. Na závoře byl znak upozorňující na radiaci a vedle velká cedule s oznámení, že za závorou je zakázaná černobylská zóna. Už z loňska jsme věděli, že motorky mají do zóny přísný zákaz. Což nám opakují i vojáci, kteří střeží vstup do zóny.

Naštěstí si vzpomenu, že sebou vezeme z Čech speciální povolení, které by nám mělo zpřístupnit vše. Láhev moravské slivovice. A funguje. Vojákům se rozzáří oči a hned nám dávají instrukce jak zónu projet a jak se chovat. Takže se nám povedlo neplánovaně dostat Pionýry až do zakázané zóny. A jak málo k tomu stačilo.

To prostě nevymyslíš. Nebyl by to Pionýr, aby mu nedošel benzín v tom nejhorším místě. Za celou cestu se to nestane, a když vjedeš do radioaktivní zóny, kde se nesmí zastavit, tak motorce dojde palivo. Rychle benzín doplníme z náhradního zdroje…

…uděláme ještě pár fotek a vyrážíme ven ze zóny.

K večeru si stavíme bivak kousek před Kyjevem na břehu Dněpru.

Další den vyrážíme do Kyjeva. Na neukázněné kyjevské řidiče jsme už zvyklí z minulého roku, takže proplést se hustou dopravou až k našemu penzionu nebyl problém.

Hned po ubytování odstrojíme motorky a uděláme důkladný servis a seřízení všeho co je potřeba. Motorky v posledních dnech dostaly pořádně zabrat, takže si zaslouží trochu té péče.

Teprve až jsou motorky ošetřeny, tak můžeme vyrazit na prohlídku Kyjeva.

Kyjev je krásné město, ale ostatně skoro jako každá metropole, kterou jsme navštívili. Ale přesto má své osobité kouzlo. Všudypřítomné pravoslavné chrámy dávají městu jiný ráz, než na co jsme zvyklí. Velké zdobené kopule jsou jak z ruských pohádek.

Nelze opomenout ostatní dominanty města, které lákají davy turistů. Patří mezi ně monumentální Oblouk přátelství národů…

…nebo obří socha Matka vlast (neplést si ji s tou z ruského Volnogradu). Socha je i s podstavcem vysoká 102 metrů a majestátně se tyčí nad Kyjev. V jejich útrobách se nachází muzeum války, které určitě stojí za prohlídku.

A v neposlední řadě musíte navštívit náměstí Nezávislosti, známé jako Majdan. Na tomto náměstí proběhl teprve před několika lety krvavý převrat, který stál desítky lidí život.

Další den ráno nasedáme do mikrobusu a odjíždíme, teď už bez motorek, na dvoudenní prohlídku černobylské zóny.

Ale o tom zas v dalším dílu blogu.