Pokračování první části

Ráno nasedáme do mikrobusu agentury organizující celý výlet. Před oficiální vstup do zakázané zóny, který se nachází v obci Dytyatky, se dostáváme kolem desáté hodiny dopoledne. Aby vás vojáci hlídající zónu pustili dovnitř, musíte splnit několik podmínek. Musí vám být víc jak 18 let, potřebujete platný cestovní pas a musíte vlastnit povolení pro vstup, které vám vystaví ukrajinské úřady.

Po vstupu se musíte řídit jistými pravidly. Je nařízeno mít dlouhé rukávy a nohavice. Nesmí se jíst, pít a kouřit mimo vyznačená místa. A nesmí se chodit mimo povolené trasy a vstupovat do budov. Zákaz vstupu do budov není z důvodu, že by byly nějak silně kontaminované, ale protože víc jak 30 let chátrají a tak se někde propadají podlahy, stropy, nebo padají celé části domů.

Samozřejmě co by to bylo za návštěvu Černobylu, když byste se nemohli podívat do domů. Když máte průvodce, který zónu zná a ví kde je to bezpečné a kde už ne, tak není problém si prohlédnout domy uvnitř.

Ve většině míst zóny nepřekračuje radiace hodnoty, které naměříte třeba ve vašem městě. Najdou se ale místa, kde je dávka záření větší, nebo dokonce mnohonásobně převyšuje povolený průměr. Taková místa jsou označena a říká se jim hotspoty.

V zóně se nachází několik míst, která jsou člověku smrtelně nebezpečná. Patří mezi ně třeba Červený les, suterén nemocnice v Pripjati, nebo hřbitov techniky. Pod samotným sarkofágem v prostorách pod havarovaným čtvrtým reaktorem, se dokonce nachází nejradioaktivnější místo na světě. Ztuhlé hmotě vzniklé z roztaveného jádra, betonu a jiných prvků se říká Sloní noha.

My jsme v zóně přespali a měli na prohlídku dva dny. Ale za dva dny vidíte zlomek toho, co celé místo nabízí. Navštívili jsme několik zaniklých vesnic. První byla obec Zálesí a druhou Kopachi. V té druhé stojí pouze jedna budova a tou je mateřská školka. Asi nejemotivnější místo, protože celý dům je plný dětských postýlek a hraček, které tu po dětech zůstaly.

Většina vesnic byla zbourána a zahrabána pod zem. Jejich dřevěné domy nešly dekontaminovat jako zděné, a proto musely být zdemolovány. Takovýchto obcí bylo v okolí přes 120. Dnes je připomíná ulička s jejich jmény ve městě Černobyl.

V Černobylu jsme byli ubytováni a také jsme se tu stravovali. Ač se to může zdát někomu nepředstavitelné, tak v tomto městě žije kolem 3000 lidí. Jsou to převážně lidé starající se o zónu a vědci.

Dále navštívíte utajované město Černobyl 2, které bylo domovem dvěma tisícům lidí. Byli to zaměstnanci super radaru Duga. Tento megalomanský radar měl vidět až za horizont a díky tomu mohl sledovat balistické rakety vystřelené ze Spojených Států.

Tyčí se do výšky 150 metrů a je dlouhý 750 metrů. Stavba stála 7 mld Rublů, což bylo dvakrát víc, než stavba samotné atomové elektrárny. Po havárii v atomové elektrárně byla z radaru odvezena veškerá technika a byl ponechán osudu zkázy.

Nejnavštěvovanějším místem zakázané zóny je město duchů Pripjať. Kdysi padesáti tisícové město, které bylo výstavní skříní sovětského svazu. Žili zde převážně zaměstnanci atomové elektrárny, která je od města vzdálená necelé tři kilometry.

Teprve tady si uvědomíte, jakou sílu má příroda. Ta celé město pohltila a to se dnes nachází v hustě zarostlém lese. Ale až když vylezete na střechu jedné z výškových budov, tak teprve v tu chvíli budete skutečně ohromeni. Uvidíte jen les, ze kterého vykukují střechy a výškové domy. A také si všimnete, jak blízko leželo město od atomové elektrárny.

Ve městě si projdete několik budov, které uvnitř vypadají jak z nějakého postapokalyptického hororu. Ale nic moc toho neuvidíte, protože téměř všechny budovy byly vyrabovány a skoro nic tam nezbylo.

I tak to na vás zanechá silný dojem. Stačí třeba jen vidět v nemocnici rezatou postel, u které jsou na stolku různé ampule od léků, a hned vás polije horko.

Prázdné školní třídy, plné učebnic a pomůcek.

Nebo koncertní síň s klavírem. To vše vás ohromí a zanechá to ve vás silný zážitek.

Samozřejmě když už jste v Pripjati, tak musíte navštívit známý městský lunapark. Kolotoči, houpačkám a autodromu zde dominuje velké ruské kolo. Asi nejznámější věc celé zóny, hned po elektrárně.

Největším lákadlem je prohlídka elektrárny. Ze vzdálenosti jen pár desítek metrů můžete obdivovat největší pohyblivou stavbu světa. Je jí nový sarkofág na havarovaném čtvrtém bloku.

Teď už jen projít několika dozimetrickými kontrolami a můžeme se vrátit do Kyjeva.

V Kyjevě nasedáme na motorky, na které jsme se už fakt těšili. Toho chození bylo moc, tak teď zas pár dní jízdy. Další zastávku máme až v raketovém muzeu Pervomajsk. Do muzea, které mapuje vývoj raketové techniky a vystavuje veškerou vojenskou techniku, dorážíme po dvou dnech jízdy.

Motorky šlapaly bezchybně a dovezly nás až do místa, které bylo za dob studené války obávanou raketovou základnou, která mířila jadernými zbraněmi na USA. Uvidíte spoustu exponátů raket a další vojenskou techniku, jako jsou tanky, nebo stíhačky. Největším lákadlem je jaderná raketa SS 18 Satan, která byla ve své době největší atomovou raketou světa.

A když si připlatíte, můžete se podívat do podzemního velína, ze kterého měly být rakety odpalovány. Zvednete si červený telefon, kterým přišel rozkaz z Moskvy, a zmáčknete tlačítko a odpálíte jim Satana na New York.

V Pervomajsku se láme naše cesta a vydáváme se k domovu. Najíždíme na hlavní tah na Lvov a polské hranice. Cesta je o dost horší než jižní, kterou jsme jeli do Kyjeva.

Nevím, jestli to bylo tím, že Pionýr byl naštvaný na hroznou cestu, nebo že se mu ještě nechtělo domu, ale každopádně začal zlobit. Nic hrozného, ale každou chvíli se zastavovalo vyčistit trisku, vyměnit svíčku a tak.

K večeru se však Pionýr umoudřil a z ničeho nic vše přestalo a jel opět parádně. Asi se zalekl celníků, protože jsme v podvečer dorazili k hranicím.

Tak jsme zase v Polsku, už jen pár dní od domova. Přelítneme ho během tří dnů a po 17 dnech a 3303 kilometrech dorážíme do Chocně na náměstí. Další cíl splněn, další ročník za námi. A kam to bude příště? Zkuste nás inspirovat.